2. Věk - Valdaronth

Obnova Srdce Ulavaru

Johauna se díky své schopnosti (jakožto Aravian) fungovat nelineárně v rámci času dostává do 2. věku, konkrétně do roku 213 2E, a setkává se s neobvyklou magickou bytostí v podobě velkého modrého medvěda Rysrontha, ochránce úlomku Stříbřitky poblíž Medvědích hor na Valdaronthu . Zjišťuje, že tento úlomek Stříbřitky se v budoucnosti nachází ve městě Ulavar jako Srdce Ulavaru.

Dračice Kaliphra, jejíž duše je navázaná na tento úlomek Stříbřitky, odhalí důvod cesty Jo do 2. věku – úlomek Stříbřitky, jehož strážcem je Rysronth, se musí dostat do Ulavaru a pomoci umírající bílé dračici, Noxaře. Pro Rysrontha jde o velmi těžký moment. Kaliphra jej de facto vychovala, svým vlastním způsobem, a Rysronth jen velmi těžce nese, že jeho dosavadní životní poslání – hlídat úlomek – tímto končí. Neví, co má udělat sám se sebou, což v Jo rezonuje s její snahou pomoci. Chápe, že Rysronth bude potřebovat nový smysl života, a zároveň ví, že musí splnit úkol a dopravit úlomek do Ulavaru.

Tato událost 2. věku probíhá ve stejné době, kdy ve 4. věku, krátce po Sedmidenním Roku Jo řeší problém v Medvědíně poté, co se poprvé dostala do Ulavaru s vážným Magickým Vyhořením po svém střetu s Folizelem, a poprvé se potkává se starou Sinoxeou . Jo tehdy starou, protivnou babku Sinoxeou nemohla vystát – Sinoxea se jí snažila mluvit do jejích tendencí vrhat se do dalších problémů bez ohledu na svá vážná zranění, která Jo soustavně ignorovala, k nelibosti Sinoxei.

Nicméně, humor vesmíru nezklamal – Jo se během své výpravy s Rysronthem do Ulavaru za účelem záchrany Noxary mimo jiné setkává s velmi mladou Sinoxeou, která rozhodně není taková protivná baba jako ve 4. věku. Mladá Sinoxea je bezstarostné děvče, které by raději dělalo cokoliv jiného, než aby se učilo pracovat s Bílou Magií, a úplně nejraději ze všeho by poslouchalo či vyprávělo příběhy o hrdinkách z rodu Val. Ve skutečnosti si Jo uvědomuje, že tahle mladá, bezstarostná holčina není od ní samotné až tak odlišná. Jen s nelibostí sleduje, že tohle trdlo je připravováno k tomu, aby nahradilo současnou Hilarii ve své funkci. Ulavar, přes své bílé, čisté zevření, totiž skrývá jedno smutné tajemství – všechny Hilarie (Mistryně Ulavarské Léčitelské Guildy) se propojují s bílou dračicí Noxarou, aby ji udržely při životě, za cenu pomalého odčerpávání své vlastní Životní Síly. A přesně tento osud čekal mladou Sinoxeou. Jo byla pevně rozhodnutá udělat vše, aby tomu zabránila, ideálně i s možností zachránit současnou umírající Hilarii, Olinox.

Společnými silami se Jo, Rysronth, Olinox a Noxara zasadí o to, aby sladili úlomek Stříbřitky s Noxarou. Samotný proces je velmi intimní po magické stránce – dochází k dočasnému propojení všech zúčastněných, což vede k tomu, že každý na okamžik zahlédne střípky toho, co cítí a prožil ten druhý. Starou Olinox se zachránit nepodaří, byť se podaří zachytit její odcházející duši do rudého krystalu, za velkého úsilí Jo a Noxary. Krystal zůstane u mladé Sinoxei. Jo si uvědomuje, že existuje varianta, kdy by bylo možné přenést duši Olinox do planého dračího vejce a umožnit jí znovuzrození jako dračí mládě.

Dosažené výsledky Jo a Rysrontha jsou obrovské. Sinoxea se stává první Hilarii po dlouhé době, která se nebude muset obětovat, aby Noxara mohla žít dál a léčit ty, kdo to potřebují. A nejen to – Jo mladou Sinoxeou povzbuzuje, aby následovala své srdce a našla v životě vlastní štěstí. Přeje si, aby tato mladá Sinoxea byla šťastnější než ta, kterou Jo poznala ve 4. věku, krátce po Sedmidenním roce. Začíná tušit, že obnova Srdce Ulavaru možná nebyla jediným důvodem její cesty. Možná si Stříbřitka přála, aby Jo našla cestu ke staré Sinoxei – aby pochopila, že ne vždy byla unavenou, životem zdeptanou, protivnou bábou bez jediné jiskry.

Magické nestability a Valdirské setkání

Krátce poté se Jo s Rysronthem vydávají na Valdir, a to i přesto, že by se Jo raději setkání s Val vyhnula kvůli nejistotě ohledně přijetí svého původu. Je jí však jasné, že potřebuje zjistit, co se na Valdaronthu děje – a kdo jiný to může vědět lépe než Val. Valdaronth se zmítá v magických nestabilitách a nebezpečí na běžné obyvatele číhá na každém kroku. A Jo, jak je jejím zvykem, se do tohoto problému pouští po hlavě, i když má ve 4. věku vlastních starostí až nad hlavu. Několik menších magických problémů Jo a Rysronth společně zvládnou. A Jo těší, že Rysronth pomalu nachází nový smysl života. Zažijí spolu nejednu veselou příhodu – Rysronthův humor je opravdu jedinečný.

Na Valdiru se Jo poprvé setkává s Kyranoxem – mladým mužem, který je v této době jen o málo starší než ona samotná a pochází z královského Rodu Sil . K svému překvapení zjišťuje, že je s ní příbuzný, což se brzy vysvětluje. Kyranox je druhem Valkenie . Jde o svazek považovaný za tabu, protože může způsobit mnoho komplikací. A také způsobuje – Valkenie s Kyranoxem čeká potomka. Jo si spočítá, že jde o její babičku, Valkyr . Valkesia zuřila a potrestala Kyranoxe tím, že ho donutila vést výcvik malých Val – což ho vůbec netěší, ale není schopen se jí postavit. Jo to nechápe a má Valkesii za zlé, že jej nutí do něčeho, co jeho talentům vůbec neodpovídá. Zároveň je na Kyranoxe naštvaná, že se Kyranox nedokáže bránit; vidí, jak je zlomený, a ráda by mu pomohla.

Vyjde najevo, že Kyranoxova družka Valkenie je vážně nemocná kvůli problematickému nenarozenému potomkovi. Rysronth, který získal nový náhled a schopnosti díky dočasnému propojení se Srdcem Ulavaru, se okamžitě rozhodne pomoci.

Jo pomáhá také – svým způsobem. Odrazí útok Koboldů, kteří se rozhodnou zaútočit na Valdir právě během Magické Excitace , během které se má narodit Valkyr. Přiletí na Harpyjích v čele s Gorgonou, ale není jim to moc platné – Jo jim v dračí podobě zapálí peří, chlupy a vůbec všechno, co jen hořet může.

Rysronth s Kyranoxem a Elberinem úspěšně pomohou budoucí babičce Jo, Valkyr, na svět – do světla Stříbřitky.

Jo se mezitím snaží poprat s tím, že jí v žilách koluje krev nejen královského rodu Val, ale i královského rodu Sil. Nedá se říct, že by se jí dařilo, a tak to opět odkládá a řeší to, co zvládnout dokáže – pomáhá těm, kteří to potřebují, často s mečem v ruce a s divokou, ohnivou magií, která je jí vlastní.

3. Věk - Falas

Bezstarostná léta

Johauna byla nalezena trpasličím válečníkem Mangusem Rudovousem, který ji bez váhání přijal za vlastní a vychoval podle svých představ. Právě on vtiskl Jo základní hodnoty – hrdost, houževnatost, tvrdohlavost a jistý velmi specifický smysl pro čest, který se však s etiketou vyšších vrstev nikdy zrovna nepřekrýval. Z Jo vyrostla osoba, která se s ničím nepáře. Drzá, přímá, temperamentní – a naprosto nespoutaná společenskými očekáváními. Pokud by někdo od Jo očekával chování mladé dámy, zaručeně by rychle změnil názor po první větě.

Dětství prožila klidné, dobrodružné a vcelku bezstarostné. Ačkoliv Mangus doufal, že Jo půjde jeho cestou, od útlého věku ji fascinovala Magie, především ta ohnivá. Místo toho, aby si hrála s mečem, nebo ještě lépe, s pořádnou trpasličí sekyrou, raději hodiny hypnoticky sledovala plameny ohně. Nakonec skutečně vstoupila do Válečnické Guildy – protože Mangus by pravděpodobně nepřežil jinou alternativu – ale v hloubi duše věděla, že samotná síla meče jí nikdy stačit nebude. Odmala byla zvyklá spoléhat jen na sebe – a být závislá na pomoci druhých pro ni byla představa horší než smrt. Pokusy o studium Magie ale narazily na překážky. V očích Mistrů magie byla její síla nebezpečná, nespoutaná a nepředvídatelná. Nedokázala se učit podle zavedených metod užívání Magie – a podle mnohých neznala míru v tom, jak s Magií zacházet.

A právě v tomto období narazila na někoho, kdo změnil její životní trajektorii: na Nekromanta jménem Necromicus. Vysláná gildou, aby prošetřila podivné události na hradeckém hřbitově, narazila na protivníka, se kterým by si sama nikdy neporadila – na Banshee. Bez Necromicusovy pomoci by skončila jako další jméno na místním hřbitově. Místo toho z této hrozivé noci vzešlo nečekané přátelství… a časem i neobvyklý vztah.

Právě jeho přítomnost přiměla Jo, aby magii přece jen zkusila znovu – byť za konstantního bručení Manguse, který jakýkoli jiný než válečnický směr považoval za naprosté mrhání časem.

Studium však nemělo dlouhého trvání. Osud zasáhl tvrdě. Johauna se ztratila – byla obětována v rituálu a zemřela. A přesto se vrátila… jako Banshee. V tomto strašlivém a krutém stavu běsnila po dlouhé měsíce – dokud ji Mangus a Necromicus nevypátrali, nezlomili neznámého nepřítele a nepřivedli ji zpět k životu. Ale nic už nebylo jako dřív. Tyto události byly začátkem nové cesty – cesty, která Johaunu přiměla ptát se, kdo vlastně je. Proč by někdo usiloval o její smrt, pokud byla – alespoň podle všeho – obyčejnou holkou, která jen pomáhá tam, kde je třeba?

Následující momenty byly plné hledání. Minulosti, kořenů, pravdy o jejím původu. A zároveň byly začátkem něčeho mnohem většího – protože Jo nebyla tak "obyčejná", jak se dosud zdálo…

Osudové probuzení

Johauna se vrátila ze smrti. Pro většinu racionálně uvažujících bytostí by to znamenalo dlouhé období léčení – fyzického, duševního, magického. Ale Jo je zkrátka Jo. Možná to byla čistá tvrdohlavost, síla vůle… a možná i něco, co v ní čekalo na své probuzení. V okamžiku, kdy byla sotva chvilku při vědomí, se rozhodla znovu vstoupit do dění světa – a ten už pro ni nikdy nebyl stejný.

Začátek její nové cesty nebyl nijak epický – vedl přes jedno prosté, ale osudové setkání: s psem jménem Corry. Nenápadný společník ji zavedl ke střetnutí s někým, o kom dosud netušila, že existuje – se svou vlastní krví. Se sestrami. S Jan . S Nijou . S Vaslavou . A právě skrze toto nečekané setkání se začala pomalu odhalovat pavučina souvislostí, která sahala hluboko do minulosti nejen Jo samotné, ale celého Kilitaru.

Jo vstoupila do Zaklínačské Guildy , kde se stala žákyní hobitího zaklínače Špekouna – veselým hobitem s neotřelým přístupem k výuce, ale i nepopiratelnou moudrostí. Skrze nové výzvy začala rozplétat tajemství, která dlouho dřímala v zapomnění. Objevila, že za jejím dramatickým návratem do života nestojí jen náhoda – ale jasný záměr. A že její nepřítel, Dryzar , spolu s Korbachem jsou stále o krok napřed.

Pátrání ji dovedlo k Dračí Guildě – k místu, kde se Magie a vědění prolínají se silami tak starými, že je většina světa dávno zapomněla. Během této doby Jo poprvé potkala Nawrríka – malého dráčka, který se před jejíma očima vylíhl, jen krátce poté, co našla jeho vejce a který se s ní bez varování duševně a magicky spojil. Pouto mezi nimi bylo silné, hluboké – a neporušitelné. Dračí Pouto.

Mentor Tyrr , ostřílený a nerudný drak, jí zprvu nic neulehčil. Podezříval ji ze sobeckosti, z manipulace… ale pravda byla jiná. Spojení mezi Jo a Nawrríkem se zrodilo mimo vůli kohokoli – z prosté nutnosti, z osudu. A ani Jo to neměla šanci ovlivnit.

A jak odhalovala víc, vyplouvaly na povrch i stíny – temná fakta o jejím původu. Experimenty draka Nar-Saara , genetické manipulace, neetická Magie, snaha vytvořit "dokonalého partnera". Jo nebyla jen člověk. Ani jen drak. Byla něco mezi – výsledek dávného záměru, v němž nedobrovolně sehrála roli i její matka Valyrin a nesčetné množství nevinných, kteří kvůli tomuto cíli zemřeli. V očích Nar-Saara byla jen vzorek. Projekt. Nástroj. Ale Jo tuto roli odmítla hrát.

Když pochopila původ svého jména, Johauna, v originále – Yokh-aun-a, ve staroskřečtině "Dračí vztek, smyslů zbavená" – odvrhla jej. Nechtěla nést jméno, které symbolizovalo bolest a šílenství, zrozené z experimentů. Cítila vinu. Hanbu. Ne za to, co udělala – ale za to, co umožnila svojí samotnou existencí. Přesto se nezlomila. Právě v tomto období se Jo podařilo čelit Dryzarově hrozbě, osvobodit legendární Duhovou dračici ze 42. patra Dračí guildy – čin, který obnovil proudění Magie, ale zároveň narušil rovnováhu vesmírů. Spolu se svou mladší sestrou Nijou se tak Jo ocitla uprostřed kolize dvou světů, s hrozbou zničení na obzoru.

V průběhu tohoto dlouhého období se Jo podařilo najít a osvobodit všechny přeživší příbuzné z rodu Val – Postupně obnovila rodovou sílu a navrátila Valdir zpět do hry dějin.

Ale některé rány zůstaly otevřené. I když našla svou matku, Valyrin, každé jejich setkání bylo plné napětí a bolestivých emocí. Jo nedokázala přijmout, že je výsledkem tak strašlivého experimentu – cizí, cizorodá, nepatřící nikam. Pocit, že její vznik způsobil smrt mnoha nevinných, ji v nitru sžíral.

Ačkoliv na venek působí silně, drze a nezlomně, v nitru Jo stále hledá odpověď: "Kdo vlastně jsem?" A především: "Má moje existence vůbec smysl?"

ARATHRIN

Diplomatická šlamastika

Magické portály — ať už správně či naprosto šíleně nefunkční — se zřejmě rozhodly, že Jo budou provázet celým životem. Sotva se vypořádala s Dryzarem a slavnostně dokončila měsíční výcvik v Dračí Guildě, ocitla se tváří v tvář dalšímu dobrodružství. Dospělosti, z pohledu Draků, dosáhla spolu s Nawrríkem, čímž nabyla několik pozoruhodných schopností — včetně možnosti přetvořit se do dračí podoby, chrlit oheň a využívat ostřejší Dračí Zrak . S čerstvě nabytými silami a se svým tradičním odhodláním se Jo rozhodla konečně dokopat k tomu, aby začala pracovat na sbírání potřebného materiálu pro zbroj, kterou pro ni má vyrobit Valrys — protože, jak by řekl Valrys, běhat neustále po světě bez adekvátní ochrany a přitom strkat hlavu do nebezpečí je přece čistá zhovadilost. A pro Valryse se cokoliv, co nevyrobil on sám zkrátka nepočítá jako adekvátní ochrana. A tak Jo vytáhne Manguse, který zrovna popíjí s "dědečkem" Valrysem, a vyrážejí společně na Kajmanovce, odkud chtěla získat jednu z posledních potřebných surovin. Zní to jako jednoduchý plán. Ale jak už to u Jo bývá — jednoduché to nebude.

Když se magický portál zhroutí, Mangus neskončí na vytouženém místě s Kajmanovcem, nýbrž na dalekém Arathrinu — konkrétně na posvátném ostrově místních Elfů, kde uprostřed krajiny roste obří magický Strom života s obřími jablky. Jo, která díky dračí krvi dokáže rozpoznat a přesměrovat magické toky, na rozdíl od Manguse pozná, kde je problém. Když zjistí, co se stalo, neváhá a vydává se s Nawrríkem Manguse hledat.

Co ale nečekala, bylo, že se mezitím Mangus dopustí diplomatické katastrofy epických rozměrů — nejenže vykoná potřebu v posvátné svatyni, ale k tomu použije zakládající pergamen Elfí civilizace jako toaletní papír.

A tak začíná arathrinské dobrodružství…

Místní Elfové nevěří v Magii, vstávají v poledne a (co je pro Jo a Nawrríka absolutně nejhorší) mají kritický nedostatek masa — jediné skutečné potravy, kterou díky dračí fyziologii zvládají strávit. Brzy se však ukáže, že celý ostrov trpí vlivem neviditelného nepřítele, který kvůli magické negramotnosti obyvatel sabotuje vše od obranných systémů až po samotný Strom života.

Jo a Mangus postupně rozplétají rozsáhlé spiknutí. S pomocí námořní kapitánky Ojary a jejího pobočníka Qae’rina odhalí důmyslný plán nepřítele. K jejich alianci se postupně přidává i elfí královna Qiniara, která ve svém nitru ukrývá sílu Dračí magie, a skřítci Ritata a Rapatík, kteří se stanou překvapivými, ale klíčovými spojenci.

Po strastiplné cestě a mnoha odhaleních je nepřítel poražen, Strom života obnoven a Magie na Arathrinu konečně uvedena do rovnováhy se zbytkem vesmíru. Elfové, donuceni konfrontovat realitu, přijímají nutnost porozumět Magii — a přestat před ní zavírat oči.

Jo se navíc podaří navázat přátelství s trpaslicí Zantharou a pomoci jí objasnit temná tajemství jejího rodu. Na oplátku získává Zantharinu pomoc při řešení jednoho z vlastních problémů — podaří se jí získat zpět duši Nawrríkova otce.

A konečně — Jo si z Arathrinu odnáší poslední suroviny potřebné pro svou vytouženou zbroj. Valrys se tedy konečně může pustit do práce. Ale — jak už to u Jo bývá — než stačí zbroj dokončit, naše hrdinka je opět po uši namočená v dalším problému.

ARADOR

Aranisie volá o pomoc

Dobrodružství na Aradoru začíná podivnou vizí, ze které Jo brzy vydedukuje, že jde o volání o pomoc. Ve 42. patře Dračí Guildy se totiž objevila nestabilita tvořená Vesmírnou magií , která začíná působit neplechu. Draci přivolají Jo, aby zjistila, co se děje – a Jo se to skutečně podaří. Ze změti zdánlivě nesmyslných obrazů, které jí Vesmírná magie ukazuje, se vyklube naléhavá žádost o pomoc. A protože Jo nikdy neváhá skočit po hlavě do nebezpečí (a portály už jsou v jejím životě skoro rutina), projde bránou, která se náhle otevře.

A aby to nebylo tak jednoduché – nějakým způsobem s sebou protáhne i pár starých známých z předchozích dobrodružství: druidku a zaklínačku Tai , podivínského trpasličího chamtivce Xinose, tajemstvím opředenou Allarin a uživatelku Modré magie, Tar-aru.

Volání o pomoc přichází ze skřítčího království Aranisie , a tak se tato nesourodá skupinka ocitá poblíž místní vísky, s úkolem pozdržet nepřítele tak dlouho, aby spojenecké síly stihly evakuovat přeživší. Situace na Aradoru je však daleko horší, než se zpočátku zdá – Aranisie je jen jedním z mála království, která ještě nepadla pod náporem skřetích hord. Ostatní území na severu i jihu už buďto podlehla, nebo zoufale bojují o přežití.

A co je ještě horší – dvě skřetí armády zároveň bojují i mezi sebou. Místní obyvatelé jsou zotročováni a nuceni sloužit Skřetům, což dělá každé střetnutí o to nebezpečnější – protože mezi nepřáteli mohou být i nevinní. Dva draci, kteří za útokem na Arador stojí, navíc na Aradoru něco hledají. A co hůř – tito draci jsou poskoci Saara a Nar-Saara.

Naděje místních obyvatel je téměř ztracena. A tak je to na hrstce nesourodých dobrodruhů – horkokrevné Jo, nerozvážné Tai, nedůvěřivého Xinose, záhadné Allarin a občasně až pŕíliš vážné, byť bystré, Tar-ary – aby obrátili kormidlo války ve prospěch těch, kdo ještě bojují.

Jenže – jak už to bývá – ani Jo nebude moct utíkat donekonečna. Ne před bolestí. Ne před sebou.

VALDARONTH

Historie Jo - Silvenar

Jo se ocitá na Silvenaru poté, co se jí podaří ve falasském Valdiru najít a otevřít magický portál, o kterém doufá, že povede k dalším informacím ohledně rodu Val . Samozřejmě neváhá a do portálu vleze - což vede k řadě dalších překvapení, a to i včetně zjištění toho, že Silvenar je v jakési magické bublině, kterou má na svědomí had Xorrox a drak Antaval, aby zabránil Valgoře , místní Dračí královně - jak sebe samotnou nazývá, v tom, aby ovládla zbytek Kilitaru, jehož nedílnou součástí Silvenar kdysi i byl. Jo potkává dva Skřítky, Kalinitu s Itadakim, kteří ve své zvědavosti navštěvují "zakázaná místa", tedy, magicky aktivní místa, která poukazují na historii Silvenaru, kterou se Valgora všemožně snaží zničit. Ale aby to nebylo tak jednoduché - Valgora je členkou rodu Val, přesto z nějakého důvodu vede tažení proti uživatelům Dračí Magie.

Na Silvenaru je slovo "Val" tabu. Mapa je přepsaná, vzpomínky umlčeny. Ti, kteří mají talent na Dračí Magii, jsou pronásledováni. Jo jako potomek rodu Val není výjimkou – navíc musí čelit nejen nebezpečí zvenčí, ale i vlastní bolesti a hněvu, když se dozvídá, kolik členů rodu Val Valgora nechala zabít, a jak očernila památku jejich skutků.

Na radu, či spíše pošťouchnutí Xorroxe si s sebou Jo později příbírá doprovod, ač nerada, protože jak už to u Jo bývá, nerada někoho vystavuje nebezpečí - Nawrríka , svou matku Valyrin a svého Zaklínačského mentora, Špekouna .

Během následujících dní Jo zjišťuje více o skutečné historii Silvenaru, a důvody proč Valgora jedná tak, jak jedná. Je nucena si získat důvěru místních, protože Jo is až příliš uvědomuje, že potřebuje i spojence z řad místního obyvatelstva. A i když pomáhání místním s jejich problémy vlastně ani nejde proti přirozené povaze Jo, zejména na Silvenaru se potvrzuje, že Jo, podobně jako Valrys , má potřebu jít přimočaře za tím, co považuje za svůj úkol, bez ohledu na okolnosti a jen nerada od něho odbočuje. Díky své vytrvalosti se Jo podaří poměrně rychle si na svou stranu získat nejednoho vlivného spojence - to ať už v podobě lehce excentrické Nekromantky Vittarie , starého trpasličího veterána Darziga, tajnůstkářského Morgana ze Skryté, a nebo i Michala ze Stavrosu.

Přesto se Jo nevyhne těžkostem: zranění z Aradoru se ozývají a vyvrcholí tragédií – Nawrrík se obětuje, aby zachránil Jo život. Spotřebuje všechnu svou Dračí Magii… a umírá. Jo je raněná tělesně i duševně. Přesto se rozhodne nevzdat – s pomocí Valyrin a Nekromicusova umění se jí podaří Nawrríkovu duši udržet, a nakonec jej i přivést zpět. Oba si však nesou následky a čeká je dlouhé období zotavování. Během něj se Jo sbližuje s Nawrríkem i se svou matkou, s níž tráví více času v ústraní Valdiru.

Poté, co se Jo ze svých zranění zotaví, vrací se do víru dění a prohlubuje spolupráci se svými spojenci - nastalo období sbírání sil a spojování místního obyvatelstva. V následující době se největší hrozbou se stávají Durynští, ale o další problémy není nouze, zejména poté, co nastane tzv. Sedmidenní Rok , kdy dochází k finální fázi obnovy Magie, tak jak bývala předtím, než se navrátila Duhová Dračice . Místní jsou zmatení, někteří se obávají nejhoršího a tak je na Jo a jejích přátelích, aby situaci řešili. Jo se tak ve velice krátkém časovém obdoví může doslova roztrhat. Problémy jsou v trpasličím městě Rumbaru , ve Skaru a to nemluvě o dalších, většinou profláklých Magicky aktivních místech. Nejednou si Jo na výpomoc zajistí někoho ze svých důvěryhodných spojenců - přeci jen, mnoho úkolů si žádalo více, než jen přiletět a poflusat.

Za zmíňku stojí návštěva Rumbaru, kde se nachází prastaré magické vězení pro nebezpečné tvory, které ovšem začíná selhávat, protože se místní trpaslíci rozhodli těžit rubíny, které zajišťovaly právě tu magickou funkci, která zabraňovala vězňům jednoduše utéci. Navíc nikdo z místních si ani nepamatoval proč jsou právě tyto rubíny důležité. Jo se nakonec podaří tenhle jejich problém vyřešit, a tedy, zajistit bezpečí Rumbaru - Za což si vysloužila titul čestný Hrdina Rumbaru a za odměnu dostala vlastní domek - který ovšem nezůstal prázdný dlouho - krátce po drobném incidentu tam Jo totiž nastěhovala místní rodinu, kterou mnozí vnímali jako problematickou - dvě z jejich dcer vykazovaly neobvyklé talenty, přesně ty talenty, které poukazují na rod Val.

Během svých dalších dobrodružství se tak Jo setkává i s dalšími potencionálními spojenci - Rytíř Urthar, trpaslík Irzarig, trpaslice Irisa a iluzionista Kerbelín. Ti společně řeší dlouho zapomenutý problém v dolech ve Skaru - kde spí velké nebezpečí a čeká na vhodnou příležitost. Ve vší spletitosti se během téhož úkolu Jo setkává s Drakem Noxinorem ve městě Ulavar, který je využíván proti své vůli temným Drakem Mirdantharem, který, aby toho nebylo málo, je ve službách Duryňských. To se Jo dozvídá od Mistryně léčitelské Guildy - Noxiary, jejíž duši našla, poté, co ji právě ovládnutý Noxinor zabil. Léčitelská Guilda v Ulavaru má ale ještě jedno tajemství - druhou mistryní Guildy je prastará Bílá Dračice Noxara - která dočasně nastěhuje právě Noxiaru k Jo, aby jí pomohla s Noxinorem. A aby to nebylo málo - Noxara je de-facto dcera Noxinora. Jo je rozhodnutá Noxinorovi pomoci, ale Noxinor jen velmi těžče nacházel důvěru v ostatní - i když se nakonec Jo podařilo ho přesvědčit - což vedlo ke zdárné likvidaci jak jeho vlastního nepřítele, který ho ovládal, tak i nepřátelského Draka ve Skarských dolech.

4. Věk - Arador

Setkání s Valtyrisem a drahé aradorské vítězství

Arador je i po Sedmidenním roce stále válečná zóna. Jo si až bolestně vzpomíná na zkoušku z Dračí Guildy, kdy musela bránit Valdir na Emerysu, dokud nedorazí Val'rhea . I tehdy bylo její posláním odvrátit skřetí invazi – a stejně jako tehdy, i tady utrpí vážná zranění, která spustí nešťastný sled událostí.

Nesourodost její družiny jí v boji zrovna nepomáhá. Jo začíná pochybovat, jestli je skutečně schopná tuhle bandu ochránit – a hlavně, jestli je vůbec tou správnou osobou, která by měla vést. Zejména Xinos má o jejích schopnostech silné pochybnosti. Bere ji jako někoho, kdo si o sobě myslí příliš, aniž by věděl, kým Jo ve skutečnosti je. Tato nedůvěra ji bolí – i když své pocity dává najevo jen málokdy. Jo si uvědomuje, že nikdo z nich není připraven na hrůzy války. A možná ani ona sama. Přesto, jak je její povahou vlastní, cítí zodpovědnost za své společníky – a chrání je, i když to není zrovna racionální rozhodnutí.

Jedním z osudových setkání na Aradoru je její setkání s Valtyrisem. Padnou si do oka prakticky okamžitě – oba mají podobný přístup: jít v první linii, chránit ostatní a nést tíhu ztrát na vlastních bedrech. Jo k Valtyrisovi okamžitě vzhlíží a vnímá ho jako mentora – i když na studium zrovna nemá čas (nebo trpělivost). Valtyris však o jejím příchodu věděl dávno předtím – díky své schopnosti Vhledu, která mu umožňuje zahlédnout střípky budoucnosti.

Jejich společný čas je ale krutě krátký. Valtyris vyšle Jo a její letku rozptýlit nepřítele, aby on sám mohl zaútočit na oba draky. Obětuje se – použije svou ultimátní magickou schopnost, magicky se roztrhne na dvě bytosti, promění se v dva draky a odletí, aby s nimi svedl rozhodující souboj. Jeho oběť změní vývoj války. Spojenecké síly, včetně letky Jo, se probijí skrze hordy nepřátel – a Arador vítězí. Jo však platí vysokou cenu. Ve sledu těchto událostí Jo utrpí zranění vyplývající z užití Valdrenalinu a probírá se až ve Valadionu – v sídle samotného Valtyrise. Ten na Jo, jak se ukáže, nezapomněl. Jeden z jeho pokojů je magicky upravený tak, aby se v něm mohla rychleji zotavit. A právě zde si Jo poprvé za dlouhou dobu uvědomí hlubokou prázdnotu.

Chybí jí domov. Místo, kam patří. Valtyrisova smrt jí zasáhla víc, než by si chtěla přiznat – a otevřela starou, nezahojenou ránu. Jo se s bolestí neumí vyrovnat, nedokáže ji ani pojmenovat, ani pochopit. A tak, jak má ve zvyku, když se dokáže znovu postavit na nohy, vrhá se do dalšího problému někoho jiného.

Protože řešení cizích problémů je to, co Jo zná. Čemu rozumí. A na rozdíl od bolesti, kterou nosí hluboko uvnitř, je to alespoň něco, co dokáže ovlivnit.

Valdaronth - Tolik problémů a tak málo času

Valdaronth rozhodně neměl nouzi o problémy ani po Sedmidenním roce . Tu je problém s Psýché v Jilmové, tam je zase problém se Skřety v Kořence. Jo nelení - její rychlé řešení si tak získává respekt místních ostřílených hrdinů, ale i samotného šampiona Aravalise . Příběh Aravalise samotného je téže komplikovaný - ve skutečnosti jde o Nekariose , který je dlouho ztracený dědeček Necromicuse. Aravalis prohlédl lži Gory. Ale nemohl vzdorovat příliš nápadně - což řešila jeho pravá ruka, Vigazil. Tahle situace se změnila právě až s příchodem "Sedmidenního roku", kdy Gora ztrácí přímou kontrolu nad Valdaronthem - Stříbrná Fontána totiž již nedosáhne tak daleko a tak se mrtví po svém úmrtí dostávají do říše mrtvých. Což ale vede i k tomu, že se Valgora pokusí zabít i samotného Aravalise a dalšího ze svých šampiónů, Druida Rahatala - šampióni, které nemůže kontrolovat jsou pro ní hrozbou. V případě Rahatala se jí to povede, ale Aravalise se jí zlikvidovat nepodaří, protože mu včas na pomoc přišla Valyrin.

Jeden z tvrdších oříšků je pak dračí partnerské duo dračice Dralfiran a Zelrath. Ti byli vysláni rodem Duryňským z kontinentu, aby si sjednali v rodu pořádek - Komtesa Duryňská rozhodně z jejich pohledu neodvádí dobrou práci. To by nebylo, aby Jo včas nezasáhla - a milé duo se jí podaří za pomocí Jan, Nawrríka, Valkyr a Neexe zlikvidovat.

V Černé pro změnu Jo objevuje existenci tzv. malé Stříbrné Fontány - jakýsi prototyp, který má rovněž schopnost stahovat duše zemřelých k sobě. Její dosah je ale poměrně omezený - zasahuje jen blízké okolí okolo Černé. V Černé si Jo zavazuje místní panstvo tím, že zachrání starého pána Zireka, který se ztratil a jeho manželka Valerie ho již považovala za mrtvého. Toho Jo nakonec objeví o vysoce teritoriální rasy Arachnidů a dokonce se jí podařit celou záležitost vyřešit mírovou cestou. Další kroky zavedou Jo do Kovlaru, kde se jí podaři zachránit prastarou iluzionistku Astabelu, která se posléze stává jedním s dalších klíčových spojenců a která svého času cvičila právě Kerbelína.

I Livar se ukáže být zajímavým místem - tam se rovněž nachází prastaré vězení, které stvořil Drak Isagor, aby zabránil tomu, že královna (Val)Gora bude mít přísun silných nepřátel do Stříbrné Fontány. Jo se v Livaru opět setkává s Valtyrisem , respektive střípkem jeho duše, který svým důvtipem docílí toho, že se Jo v Livaru na nějakou dobu zdrží a naučí se několik nových schopností pod vedením právě Isagora, Valtyrise ale i dívky jménem Inival. Valtyris sám v Livaru strávil nějaký ten čas a jeho výcvik si pamatují. Místní skřítek Drizzík ho často škádlil "Valínek, vzteklínek", právě díky jeho vzteklé, vznětlivé povaze.

Střet s Folizelem a jednou starou léčitelkou

Další osudové setkání a souboj, který Jo hluboce poznamená, se odehraje na profláknutém magickém místě, kterému se říká Beltarindol. Zde po dlouhou doby svádí nerozhodný, zdánlivě nekonečný souboj dva Draci - šedý Folizel a přátelský Drak Belaspir. K tomu se přímíchal přerostlý Minotaurus - což Jo nemohla nechat jen tak, zejména proto, že tenhle jejich souboj tropí nejeden magický problém v blízkém okolí.. Od Astabely se pak Jo dozvídá o skutečném nebezpečí, které Folizel představuje - ten je schopný vyhledat největší slabinu, a využít jí k tomu, aby svou oběť dohnal k naprostému šílenství. Astabela varuje, že mnohá setkání právě s Folizelem dost často vedla k dlouhodobým následkům, pokud to tedy dotyčný přežil. Astabela a Kerbelín asistují Jo a Nawrríkovi v této bitvě, a nakonec se jim zdárně podaří se Folizela zbavit - alespoň zdánlivě. Tomu se totiž podaří jednu svou malou část ukrýt v Jo, čehož si bohužel nevšimne ani Astabela a dokonce ani Nawrrík. Tahle skutečnost vychází na povrch až později a Jo je nucena svést další, tentokrát čistě magický boj, aby se ho zbavila. Během téhož se Jo dozvídá, že se stává čím dál tím více Drakem, z hlediska fyzického těla. Nakonec to chce ještě dvě takové potyčky, aby se Jo konečně podařilo se s Folizelem definitivně vypořádat - a to extrémním způsobem. Jo nechává ve svém těle vybouchnout vlastní Dračí Magii, aby jeho částečky roztrhala - což ovšem vede k vážnému Magickému vyhoření .

Jo se opět vrací do Ulavaru – tentokrát ale narozdíl od poslední návštěvy, jako pacientka v péči místní Léčitelské Guildy, Noxarie. Z jejího pohledu je to však jen "vedlejší efekt" – hlavní důvod je pro ni je totiž to, že sem chtěl Nawrrík, který se zde chtěl něčemu přiučit z hlediska léčitelství.

Ale jak už to u Jo bývá, klid dlouho nevydrží. Navzdory vážným zraněním a doporučením o naprostém klidu se Jo vrhá do řešení místních krizí – ať už jde prakticky o cokoliv, k čemu se nachomýtne. Věří, že to "nějak zvládne" – koneckonců, tohle dělá celý život.

To ovšem neunikne pozornosti staré bývalé Hilarii Léčitelské Guildy, která dlouhá léta působí v Ulavaru a rozhodně nepatří k těm, kdo si nechají skákat po hlavě. Jmenuje se Sinoxea – a když Jo poprvé zahlédne, jak se chystá odejít z Léčitelské Guildy krátce poté, co si vysmažila vlastní Magické siločáry, jen aby šla "pomoci místním s drobnou krizí", nevěří vlastním očím.

Sinoxea poznala v Jo Val dávno předtím, než padlo jakékoli jméno. Poznala ji podle očí, podle tvrdohlavého mlčení, podle toho, jak ignoruje bolest a místo léčby volí další nebezpečí. Poznala ji, protože poznala desítky takových před ní. S některými Val dlouze spolupracovala. A mnohé za svůj život ztratila, zejména po Valgořině řádění. Jo ale byla "Val jako poleno", a to i přesto, že zatvrzele tvrdila, že ona Val není.

Asi není třeba zmiňovat to, že Jo nemohla Sinoxeu vystát - tedy do té doby, než byla Jo, coby Aravian, i se svým zraněním, poslána do 2. věku, kdy společně s Rysronthem, Sinoxeou, Olinox a Noxarou obnovili Srdce Ulavaru. Jo tím, že se objevila v Ulavaru s identickým zraněním, které si Sinoxea pamatovala z 2. věku, pěkně zamotala hlavu. Chvíli jí trvalo, než si dala Jo a tuto událost dohromady a pochopila, že Jo má schopnost cestovat napříč časem.

Aniž by to Jo tušila, byl to právě její příchod, který opět zažehl zašlou jiskru stařičké Sinoxei – tím, že jí připomněl, proč vůbec ještě v Ulavaru zůstává. Navrátil jí někdejší smysl života: být jakýmsi "pudem sebezáchovy", tedy být tím, cím vždy bývala pro rod Val: poslední oporou, hlasem rozumu… a občas i bolestivým pohlavkem ve správný čas. A nejen to – Sinoxea dobře viděla, že tahle mladá žena je složitý případ. Plná bolesti, kterou sama potlačuje, a přesto je ochotná položit život za druhé.

Jenže Sinoxein zrak sahá hlouběji. Umožňuje jí vidět nejen zlomené kosti a poškozenou magii, ale i jizvy v duši. A v Jo jich bylo tolik, že se v nich dalo zabloudit. Viděla bolest, kterou Jo skrývá, pocit viny, tíhu odpovědnosti, a ten zoufale známý vzorec: rozdávat se do posledního dechu pro druhé, ale sebe samu nechat napospas. I tohle byl starý vzorec Val. Právě to Sinoxeinu pozornost utvrdilo. A to byla výzva, kterou nemohla ignorovat. Rozhodla se, že Jo se jí jen tak nevyhne. Ne snad proto, že by Jo o to stála – ale protože někdo musí. A když to nikdo jiný neudělá (a Jo tím spíše ne), udělá to ona. Že pokud bude třeba, bude ji chránit – třeba i před ní samotnou. A když nebude jiná možnost, klidně ji k tomu občas "přiměje" pomocí své těžké léčitelké hole.

Ať už si to Jo uvědomovala nebo ne, tohle setkání bylo osudové. Byla to právě Sinoxea, kdo jí poprvé podal pomocnou ruku aniž by o to samotná Jo žádala – a ačkoliv Jo zprvu vzdorovala, právě tohle pouto jí časem otevřelo cestu k tomu, aby vůbec začala přemýšlet o tom, že své bolesti může čelit.

Dračí archiv

Achantarův odkaz

Besaliar

Hrdý pradědeček a jeho pravnučka

Jo Rudovous

Krev Silů

Kyranox

Nawrrík

Neodbytný pocit deja-vu

Nepřítel je uvnitř

Probuzení do cizího těla

Sinoxea

Skřítčí příběh o stvoření vesmíru

Tiché dluhy a dračí apetit

Trinsila

Útěk Ryzendura

Valyrin

Načítám Kilitaru...